Siegfried Gessler, Jägerndorf (Krnov)

Historie

Siegfried Gessler byl majitel největší krnovské likérky, výrobce bylinného likéru “Altvater” (Praděd). Firma zůstala v rodinném vlastnictví Gesslerů od svého založení na konci 19. století do druhé světové války, po válce přešla do rukou státu. V místě firmy působila až do devadesátých let výroba nealkoholických nápojů – odštěpný závod Nealka Olomouc, později Santa Krnov.

Likérka firmy Gessler – Šmeralova ulice (Göbelgasse), Krnov

K odvětvím, ve kterých byli krnovští podnikatelé židovského původu zapojeni nejvýrazněji, patřila výroba likérů. Výrobu likérů provozovaly firmy Adolf Pollak (potomci rodiny žijí dnes ve Velké Británii), Jakob Bäuml, Ferdinand Lichtwitz (potomci rodiny žijí v SRN), Heinrich Reik, Langer&Rösner. Největšího věhlasu však dosáhla likérka Siegfrieda Gesslera. Tato firma získala v období Rakousko-Uherska dokonce titul c. a k. dvorního dodavatele. Nejznámějším produktem Gesslerovy firmy byl likér “Altvater” (“Praděd”), který firma exportovala dokonce i na zámořské trhy.

Rodina Gesslerových se přestěhovala do Krnova pravděpodobně z nedaleké Osoblahy. O rychlém růstu firmy Siegfrieda Gesslera můžeme nepřímo usuzovat ze stavebního rozvoje areálu, který Siegfried Gessler vybudoval. V osmdesátých letech 19. století získala firma pozemek v sousedství hotelu Tiroler (dnešní hotel Slezský dům), v původním vlastnictví paní Sidonie Mandel, rozené Gessler. Na pozemku, přiléhajícím ke dnešní Šmeralově ulici, se nacházela menší budova, a ve dvoře pak fotografický ateliér. Nejstarší plány z archivu Městského úřadu v Krnově zachycují projekt vstupní brány do areálu z roku 1889 a projekt provozně-skladovacího objektu ve dvoře areálu, kolmo k linii ulice. Plány budovy byly zpracovány ve dvou variantách, nakonec byla realizována nákladnější dvojpodlažní varianta budovy. Jde o ryze účelovou stavbu z režného cihelného zdiva, podobnou jiným objektům pivovarů, lihovarů a sladoven z daného období. Stavbu realizovala firma Eduarda Franka.

Výraznější architektonické ambice měla však provozně-administrativní budova firmy Siegfried Gessler, navržená architektem W. Bürgerem ze Sasské Kamenice (Chemnitz) rovněž roku 1889. Plány byly opět vyhotoveny ve dvou variantách, nerealizovaná úspornější varianta měla mít pouze přízemní přístavek nalevo od vjezdu. Druhá skutečně realizovaná varianta odpovídá nynějšímu vzhledu budovy (s výjimkou dnešních nevzhledných ocelových vrat na místě původních vrat dřevěných; ozdobnější byla i původní okna).

Jednopatrová provozně-administrativní budova, ležící přímo na uliční čáře dnešní Šmeralovy ulice, dokládá úspěšnost podnikatelských aktivit Gesslerova závodu. Bohatě zdobená historizující fasáda, oblouková okna v prvním podlaží budovy s vnitřními výplněmi secesních tvarů, svědčí o tom, že Gessler nekladl důraz pouze na účelovost, ale i na reprezentativní vzhled svého firemního sídla.

Firemní areál byl v roce 1923 doplněn o garáže ve dvoře a v roce 1930 byly vybudovány benzinové nádrže pro tankování firemních automobilů.

V přímém sousedství sídla firmy Gessler byla současně s administrativní budovou likérky postavena rodinná vila Lea a Felice Westreichových, také příslušníků místní židovské komunity. Novobarokní dům čtvercového půdorysu, se vstupem z dnešní Šmeralovy ulice, byl umístěn na pozemku, původně patřícím továrníkovi Göbelovi. Parcela byla z levé strany ohraničena Gesslerovou likérkou a z pravé strany Mlýnským náhonem, směřujícím dále ke knížecímu zámku (náhon je dnes již zasypán). Autorem návrhu stavby je rovněž architekt W. Bürger. Likérka a rodinnný dům - stavby, původně realizované pro různé vlastníky (Siegfried Gessler a Leo Westreich), sjednocuje nejen osoba tvůrce návrhu – architekta W. Bürgera, ale i vnější tvář budov s využitým zvlněných linií a novobarokních motivů. Ve dvacátých letech je uváděn již jako vlastník Westreichovy vily firma Siegfried Gessler, oba vzájemně se doplňující objekty se tak staly součástí jednoho celku firemního areálu. Westreichova vila je nyní ve vlastnictví Okresního úřadu Bruntál a po kvalitně provedené rekonstrukci slouží jako kontaktní místo sociální podpory.

Ve vedení firmy Gessler se postupně vystřídalo více členů rodiny. Zpětně není snadné objasnit, ve kterých to bylo obdobích. Rodina Gessler byla rozvětvená a jméno Siegfried se objevilo vícekrát. Na krnovském hřbitově leží hroby Siegfrieda Gesslera, výrobce likérů (1855-1890), Siegfrieda Gesslera, obchodního zástupce (1867-1918). Ve třicátých letech vedli firmu bratři Hanuš a Pavel Gesslerovi. Hanuš Gessler je zaznamenán na nacistických soupisech Židů z let 1938/1939 – s poznámkou, že v dané době pobýval v Budapešti. Pavel Gessler později zahynul na Slovensku v době slovenského národního povstání, Hanuš Gessler přežil válku v Budapešti a dožil se věku 85 let. Jeho dcera v poválečných letech učila na ekonomické fakultě v Londýně, později se vystěhovala do Kanady. Ve Vídni sídlí dodnes firma nesoucí název “Altvater Gessler”, a hlásící se zřejmě k výrobní tradici krnovského závodu.

Výroba likérů pokračovala v areálu Gesslerovy firmy krátce i po válce. Postupně však byla výroba převedena do jiných lokalit, a krnovský závod využilo Nealko Olomouc ke stáčení limonád. Po privatizaci převzala krnovský závod Nealka Olomouc firma Santa nápoje, která areál vlastní doposud (výroba se přesunula do jiných prostor a objekty Gesslerovy likérky jsou nyní na prodej).

Firma Siegfrieda Gesslera byla založena v roce 1878 a zabývala se výrobou likérů, octu a rosolek. V roce 1885 se stala spolumajitelkou manželka Siegfrieda Gesslera, Sidonie Westrechová, která později získala celý podnik. Odběratelé produktů firmy byli ze začátku pouze stálí zákazníci ze Slezska, ale zanedlouho se začalo vyvážet i na Moravu a do Vídně. Dlouhodobé prosazení na světovém trhu se společnosti podařilo až po několika letech zkoušek, jejichž výsledkem byla produkce nového a dodnes známého žaludečního likéru Praděd (tehdy také Altvater). V roce 1891 byla zřízena malá pobočka v obci Mokré, severně od Krnova. V únoru roku 1921 byla zřízena filiálka ve Vídni a v září téhož roku také v Berlíně. Obě pobočky měly zcela stejný předmět podnikání jako hlavní podnik v Krnově. V následujících letech pak byly zřízeny další filiálky v Budapešti, Černovicích a Bílsku. Pod tlakem okupantů musel být podnik roku 1938 předán říšským vedoucím komisařům a následně byl prodán Ottovi a Erichu Justovým. Po tomto převodu se také změnil název firmy na Altvater-Likór-Fabrik, Just & Co. V průběhu války pak nebyl v podniku umístěn žádný válečný průmysl.
Jiří Kutálek: Průmysl města Krnova, 2010