Rudolf Jelínek, Vizovice

Historie

Období feudalismu (17. - 19. století)

Výroba pálenek má ve Vizovicích tradici dlouhou již více než čtyři sta let. První písemný doklad o existenci palírny se totiž nachází v urbáři vizovického panství z roku 1585, byť se vztahuje až k pozdější době (polovina 17. století). V té době patřila pálenice vizovické vrchnosti a stála na náměstí. Po čase byla přemístěna do Štěpské ulice, naproti panskému pivovaru. V neklidných dobách 17. a 18. století byla východní Morava terčem nepřátelských nájezdů. Přitom byla poničena také palírna, která si pak musela počkat na štědrou ruku majitele panství hraběte Prokopa Gervase Gollena. Hrabě nechal před rokem 1725 ve Štěpské ulici nákladem 433 zlatých postavit zcela novou palírnu vybavenou pěti měděnými kotli. Co se v nich pálilo?

Ze začátku to byla zejména pálenka z pivních odpadků, později se k nim přidalo obilí, z něhož se vyráběla žitná. Kolem poloviny 18. století se ve výrobním sortimentu objevila později tak slavná slivovice. Zatím ještě spíše doplňkově, ale od počátku 19. století její výroba díky státním prémiím nabývala na významu.

Tehdy se ukázalo, že vlivem příhodných klimatických podmínek se právě na Vizovicku mimořádně daří ovocným stromům a především švestkám (trnkám). Vždyť z úctyhodného množství 77 000 ovocných stromů, jimiž bylo ještě na začátku 20. století poseto okolí Vizovic, bylo plných 68 000 švestek. Ohromné množství ovoce, které stromy rodily, bylo pro zdejší obyvatele důležitým zdrojem příjmů. Švestky se sušily, zpracovávaly na povidla a samozřejmě se z nich pálila slivovice.

Palírna ve Štěpské ulici zůstávala dlouho jediným podnikem svého druhu ve městě. Patřila vrchnosti, která z její produkce těžila nemalé zisky. Měla totiž na výrobu pálenky monopol, poddaní byli nuceni odebírat vrchnostenské produkty a o odbyt se starala síť panských hospod rozprostřená po celém vizovickém panství (jen v samotných Vizovicích jich bylo pět). Kvalita výrobků byla na vysoké úrovni, o čemž svědčí fakt, že o ně byl zájem i mezi cizími kupci.

Vrchnost asi nikdy neprovozovala palírnu sama, přinejmenším od poloviny 17. století ji dávala do nájmu. Dlouhodobě se osvědčovali židovští nájemci - poslední z nich, Aron Eichen původem z Lipníka nad Bečvou, palírnu roku 1860 vykoupil ze šlechtických rukou a nadále ji provozoval jako svůj soukromý podnik. Roku 1888 ji pak prodal nájemci sousedního panského pivovaru Šimonu Frischovi. Tomu se mu v podnikání příliš nedařilo. Nejdříve ztratil pivovar, který v roce 1891 zastavil provoz, a nedlouho na to (1895), prodal také palírnu.

Zikmund Jelínek a Karel Singer

Řízení palírny navazovalo na tradici z doby feudální, takže někdy majitel podnik přímo neprovozoval. Už před rokem 1880 se tak v Eichenově palírně objevuje předek slavného rodu Jakub Jelínek, který měl na starosti výrobu, a nedlouho po něm také jeho syn Zikmund Jelínek, o němž víme, že byl v letech 1882 - 1886 jako velmi mladý (narodil se roku 1859 v Luhačovicích) ředitelem palírny. Jiný mladý muž, který stál u počátků pozdější slávy vizovického palírenství, se ve městě objevil jen o málo později. Roku 1891 se přistěhoval z Hranic sedmadvacetiletý Karel Singer a velice rychle se prosadil. Nejdříve si na přelomu let 1892 - 1893 pronajal od Šimona Frische jeho palírnu a záhy podnik rovnou koupil. To se stalo, jak již bylo řečeno, roku 1895.

Příchod Zikmunda Jelínka a Karla Singra do Vizovic se kryje s významným zlomem ve vývoji zdejšího ovocnářství. Doposud bylo obrovské množství přebytků vypěstovaných trnek zpracováváno v množství rolnických sušíren a prodáváno kupcům, kteří valašskými sušenými trnkami zásobovali domácí rakousko-uherské trhy a vyvážely je také ve velkém do zahraničí. Ve Vizovicích byl jedním z nejobratnějších obchodníků Josef Weiss, ale zdaleka nejznámější byl Karel Meisel ze Zlína, jehož firma prodávala každoročně až 200 vagónů sušených švestek prostřednictvím paroplavebních společností v Terstu do ciziny. Tato konjunktura přinášela slušné zisky i pěstitelům na Vizovicku, ale netrvala věčně. Někdy v 80. letech 19. století se na trhu začaly objevovat konkurenční bosenské švestky a protože jak kvalitou, tak výhodnou cenou předčily ty valašské, začaly je postupně vytlačovat ze zahraničních i domácích trhů. Sušení trnek k obchodním účelům se přestávalo vyplácet a hospodářské spolky si lámaly hlavu, co počít s přebytečným ovocem. Nakonec částečné řešení bylo nalezeno - velká kampaň v 90. letech 19. století se zaměřila na propagaci pálení slivovice. Vedle rozšiřujícího se domácího pálení začaly rychle vznikat i malé průmyslové podniky - během jediného desetiletí přibyly tradiční palírně ve Štěpské ulici hned tři konkurenti.

Zikmund Jelínek dokázal využít zkušeností nabytých při vedení Eichenovy palírny (1882 - 1886) ve prospěch vlastního podnikání. Na přelomu 80. a 90. let 19. století se objevuje jako hostinský v hospodě Františka Pravdíka ve Slušovské ulici čp. 425 a nepochybně již tehdy promýšlel otevření vlastní palírny. V roce 1891 si pronajal pozemek za Chrastěšovskou ulicí a i přes nepříznivý postoj vizovické radnice na něm nechal vystavět "výrobnu lihových nápojů" a skladiště. Z přístavby skladiště sudů v roce 1893 lze usuzovat, že se Jelínkův podnik záhy ujal. Podnikání na pronajatých pozemcích netrvalo dlouho. Zikmund Jelínek se vzmohl natolik, že v roce 1897 koupil prostřednictvím Josefa Frankla, palírníka z Horní Lhoty, Pravdíkův hostinec čp. 425, v němž byl zaměstnán. Ještě téhož roku staví na dvoře tohoto domu výrobní zařízení na ocet a destilaturu, v roce 1899 přibyl zbrusu nový patrový obytný dům. Zikmund Jelínek v něm nebydlil sám - domácnost vedla jeho žena Berta starající se časem o pět malých dětí. Vedle tří dcer Marie, Karly a Heleny to byli i dva synové Rudolf a Vladimír Jelínkové. Svůj podnik Z. Jelínek zveleboval i na počátku nového století. Došlo k výstavbě plynárny (1902), vodovodu z Trestenského potoka (1908 - 1909), rozšíření palírny a přístavbě kanceláře. Největší akcí před první světovou válkou byla stavba skladu lihovin a borůvkového vína (které bylo také na výrobním programu) v roce 1913. Hostinec v domě čp. 425 dávno ustoupil rozšiřující se výrobě a tak ztrátě tohoto odbytiště Z. Jelínek čelil koupí hospody v Zádveřicích roku 1907.

Přes veškeré úspěchy však Jelínkův podnik nemohl zatím konkurovat palírně ve Štěpské ulici opírající se o staletou tradici a od roku 1895 také o osobu mladého průbojného majitele. Karel Singer úspěšně rozšiřoval výrobu, takže již roku 1902 bylo v závodě přistavěno patro, v roce 1913 došlo ke zřízení nové destilace. Značka "První vizovická pálenice Karla Singra" brzy šířila věhlas valašské slivovice a borovičky daleko za hranice Moravy. V roce 1904 byl firma poctěna státní cenou ministerstev obchodu a zemědělství a v roce 1910 medailí na výstavě v Paříži.

RAZOV a Mořic Weiss

Úroda ovoce v 90. letech 19. století ovšem nadále překračovala potřebu obou palíren a tak se zdejší rolníci rozhodli vzít osud do vlastních rukou a zřídit vlastní palírenskou firmu. Sdružili se do akciové společnosti, zakoupili Maňasův mlýn u silnice k Zádveřicím a zřídili u něj roku 1894 palírnu. "Rolnický akciový závod ovocnářský Vizovice" neměl dlouhého trvání, už v roce 1898 pro nedostatek kapitálu a patrně také nedbalé vedení zanikl, ale zkratka společnosti (RAZOV) se stala ceněnou značkou, které užívali noví majitelé.

Váha tradice a příklad úspěšně zavedených firem lákaly k následování další živnostníky. Ve stručnosti připomeňme, že v roce 1902 zahájil výrobu destilátů Mořic Weiss a to na pozemku vedle Jelínkovy pálenice za Chrastěšovskou ulicí. Z. Jelínek, který postupně přesouval výrobu ke svému domu ve Slušovské ulici, nakonec kolem roku 1910 M. Weissovi tento provoz prodal. V roce 1912 založil svou palírnu Jan Hába, v roce 1923 František Kalenda a téhož roku vznikla i palírna Hospodářského spolku. Ještě v roce 1927 vznikla palírna Josefa Bajera a roku 1931 Antonína Kalendy.

První republika

V letech první republiky procházela poměrně nejklidnějším vývojem První vizovická pálenice Karla Singra. Svými výrobky, mezi nimiž dominovala vyhlášená zlatá slivovice, si získala oblibu po celém Československu, od roku 1920 se ve výrobním sortimentu objevily také likéry. Rozšířit podnik se podařilo po roce 1926, kdy K. Singer koupil od barona Stillfrieda pozemek naproti palírny a postavil na něm obytný dům se skladem a kvasírnou (čp. 382). Do vedení firmy se začali prosazovat synové Arnošt a Bedřich.

Zajímavým vývojem procházel ve 20. letech podnik Zikmunda Jelínka. Dvaašedesátiletý zakladatel firmy odešel roku 1921 na odpočinek a přenechal řízení svým synům Rudolfovi a Vladimírovi. Ti na počest otci nechali registrovat firemní název "Zikmunda Jelínka synové". Hned první krok mladých bratrů se ukázal být pro pozdější rozvoj klíčový. Ještě v roce 1921 koupili od Emila Kopeckého nepříliš prosperující Razov, aby tu přenesli část výroby. Závod na Razově měl ze všech vizovických palíren před sebou nejlepší perspektivu dík své poloze za městem s možností rozšíření na okolní pozemky a dík blízkosti železniční trati. Záhy také bratři Jelínkové přikročili k budování vlečky do závodu, v dalších letech vyrostla na Razově nová palírna, destilatura, kvasírna, čtyři skladiště a ostatní provozy. Své aktivity firma záhy rozšířila do zahraničí, když roku 1923 uzavřela licenční smlouvu s francouzskou firmou J. Denis, H. Mounié & Co., která zajišťovala exkluzivní práva na výrobu vinného destilátu a koňaku a dovoz vín z oblasti Koňaku.

Počítalo se s postupným přesunutím celé výroby na Razov, ale k tomu nakonec nedošlo. V roce 1926 se oba bratři rozešli a dále pokračovali v podnikání každý sám. Rudolf Jelínek si ponechal závod na Razově a propůjčil firmě své jméno, zatímco Vladimír si ponechal značku "Zikmunda Jelínka synové" a provozy ve Slušovské ulici. Jejich kapacitní omezenost řešil V. Jelínek roku 1927 koupí budovy Hospodářského družstva u nádraží, kde rychle buduje pálenici s destilaturou a kvasírnami. Dvůr domu ve Slušovské ulici sloužil nadále jako skladiště výrobků.

V roce 1934 zahájil Rudolf Jelínek výrobní program, na jehož základě dosáhlo jeho jméno a města Vizovic světové proslulosti. Jednalo se o košer destiláty, tedy výrobky, při jejichž výrobě jsou použity jen takové suroviny, zařízení a postupy, které jsou v souladu s předpisy ortodoxní židovské víry. Taková výroba (zpočátku se produkovala slivovice a borovička) si vyžádala nemalé náklady, ale ty se R. Jelínkovi rychle vrátily poté, co se košer destiláty prosadil na zámořské trhy. Vývozy stoupaly hlavně v letech před druhou světovou válkou. Vedle košer destilátů patřil do výrobního sortimentu také koňak, jablkovice a mlátovice.

V poněkud složitější situaci se před válkou pohybovala firma Zikmunda Jelínka synové. Pomocí půjček se jí podařilo expandovat zejména na Slovensko (filiálka v Bratislavě) a k zahraničním exportům se podnik V. Jelínka dostal až roku 1938.

Přes nesporné úspěchy Rudolfa Jelínka zůstala největší firmou ve 30. letech První vizovická pálenice Karla Singera. Její zakladatel ji vedl za pomoci nadaných synů: Bedřich byl společníkem a měl na starosti velkoobchod, Arnošt byl prokuristou. Roku 1932 získal Singer licenci na výrobu francouzského brandy Napoleon a po Jelínkově vzoru zahájil produkci košer destilátů pro export.

Druhá světová válka

Druhá světová válka zasáhla vizovické palírníky krutým způsobem. Rodiny Jelínků a Singrů byly židovské a tak jim hrozilo velké nebezpečí. Bedřichu Singerovi se podařilo utéci těsně před okupací, na nějaký čas odjel do USA i Rudolf Jelínek, ale vrátil se. V omezených podmínkách pracovaly palírny ještě rok, ale v roce 1940 byly na ně jako na židovský majetek uvaleny nucené správy. Karel Singer byl přinucen roku 1941 prodat firmu sudetským Němcům bratřím Pfeifferům a téhož roku "koupil" palírnu Rudolfa Jelínka zavilý nacista Ernst Gabriel. O firmu Zikmunda Jelínka synové takový zájem nebyl, takže zůstala celou válku pod nucenou správou.

Hospodaření nových majitelů firmám rozhodně neprospělo. E. Gabriel neměl zdaleka schopnosti R. Jelínka a diletantské počínání bratří Pfeifferů přivedlo Singerův závod během dvou let na pokraj krachu.

Daleko horší osud však potkal rodiny Jelínků a Singerů. Vladimír Jelínek zahynul ve Flossenbürgu, ostatní členové rodin včetně malých dětí byli povražděni v plynových komorách Osvětimi. Zachránit se podařilo jen oběma synům Rudolfa Jelínka - Zdeňkovi a Jiřímu. Starší Zdeněk se za války ukrýval a zapojil se do odboje, Jiří přežil peklo vyhlazovacích táborů.

Poválečná obnova a znárodnění

S blížící se frontou dočasní noví pánové vizovických palíren utekli obtěžkáni nakradeným majetkem. Poválečná obnova nebyl snadná, protože co nepobrali Němci, to zůstalo napospas Rudé armádě. Přesto ještě během roku 1945 rozjel Zdeněk Jelínek výrobu a to díky vysoké státní dotaci. Obnovená firma Rudolf Jelínek se těšila přízni státu jako významný exportér a tedy zdroj deviz. Agilní Zdeněk Jelínek se staral i o osiřelý podnik strýce Vladimíra. Zákeřná choroba mu ale nedovolila rozvinout podnikatelský talent zděděný po otci. Zemřel na jaře 1946 na tuberkulózu. Firmu to přivedlo do nejistoty, protože mladý Jiří Jelínek ještě nedosáhl zletilosti.

Řízení Singerovy palírny se po osvobození za složitých podmínek ujal předválečný prokurista Josef Weinstein, na podzim 1946 byl podnik restituován poslednímu majiteli Bedřichovi Singerovi, který se vrátil z jihoamerického exilu. B. Singer ihned zahájil přípravy k nákupu pozemků poblíž Razova, kam hodlal přemístit výrobu ze stísněného závodu ve Štěpské ulici.

Komunistický převrat v únoru 1948 však všechny plány zhatil. Už 28. února byla na palírny uvalena národní správa a v dubnu 1948 byly podniky znárodněny. B. Singer se vrátil do Chile, kam už jednou prchal před nacisty, Jiří Jelínek zůstal ještě ve Vizovicích, ale už roku 1949 se s manželkou Jarmilou a dcerkou Irenou legálně vystěhoval do Izraele. Ještě před odjezdem dal státu povolení k registraci originální firemní značky R. JELÍNEK.

Období socialismu (národní podnik)

Ještě v roce 1948 byly vizovické palírny začleněny do národního podniku Moravské lihovary a octárny a Brno. Během následujících let se v rámci častých reorganizací přesouvaly od jednoho národního podniku ke druhému - teprve roku 1966 se ustálila konečná podoba: Vizovice fungovaly jako závod číslo 6 národního podniku Slovácké konzervárny Uherské Hradiště. Vzhledem ke státnímu vlastnictví ochranné známky a proslulosti značky v zahraničí byla výroba nadále orientována především na export s důrazem na produkci košer destilátů. Pro tyto účely byl určen závod na Razově, jemuž se dostalo díky tomu pozornosti v podobě výstavby nových kvasíren, skladů a postupné všestranné modernizace. V období socialismu byla vizovická palírna často oceňována titulem Vzorný exportní závod a zajišťovala až 85% státního vývozu lihovin. Hlavními odběrateli byly USA, Austrálie a západní Evropa. Výroba pro domácí trh byla jen omezená a probíhala v závodě ve Štěpské ulici (bývalý Singer). Výroba v tomto provozu byla zastavena roku 1974 a budovy sloužily potom jako sklady.

Současnost (RUDOLF JELÍNEK a.s.)

K výrazným proměnám došlo po roce 1989. Dosavadní pobočný závod Slováckých konzerváren se osamostatnil pod názvem Rudolf Jelínek, státní podnik, který pak byl privatizován v rámci druhého kola kupónové privatizace. Z ní vzešel transformován v RUDOLF JELÍNEK a.s. Zpočátku byly její výsledky rozkolísané, od roku 1998 se však prosadil nový většinový vlastník (MORAVIA holding, a.s.), pod jehož vedením nastal pozitivní obrat a podnik dociluje stálých zisků. Produkce zůstává z velké části orientována na slivovici a značkové destiláty, vlajkovou lodí firmy jsou stále košer destiláty (zejména na vývoz do USA). Hitem posledních let se stala Plum vodka, která potvrzuje image společnosti jako švestkového specialisty. Převratných novodobých změn se už nedožil poslední majitel Jiří Jelínek, který zemřel v USA v roce 1990. Odkaz jeho rodiny a staleté tradice vizovického palírenství jsou však úspěšně rozvíjeny dál.

---

V roce 1934 koupil pan Rudolf Jelínek RAZOV. Od té doby se traduje značka Rudolf Jelínek. Hlavními produkty byly ovocné destiláty s nejznámější slivovicí, borovička, Denis Mounié-koňak ve francouzské licenci, Rum Cordial a třešňovice. Část výroby byla vyvážena do USA. Největší podíl na tom měla kosher slivovice a borovička.

---

V roce 1894 byl založen Rolnický akciový závod ovocnářský ve Vizovicích, krátce RAZOV.

"Význam této původní firmy dokládá i to, že dala oficiální název zdejší dolní části Vizovic. Adresa naší společnosti je Razov 472, Vizovice," připomíná Pavel Dvořáček, šéf dnešní akciové společnosti Rudolf Jelínek.

Budova současného lihovaru Rudolf Jelínek je původním sídlem Razovu. "Proto je rok 1894 považován za rok založení naší společnosti," vysvětluje Dvořáček.

Pod Jelínkova křídla se Razov dostal až po několikáté změně majitele. V únoru roku 1921 se nad branou objevila cedule Zikmund Jelínek a synové, Rudolf a Vladimír. "Ani to neznamenalo definitivní vyřešení majetkových vztahů. O pět let později se podnikatelské cesty obou bratří rozdělily. Rudolf Jelínek propůjčil dalšímu podnikání na Razově své jméno, které se zachovalo až do současné doby," říká Dvořáček. Jan Cizner, MF DNES

---