Karel Singer, Vizovice

Historie

Roku 1891 se přistěhoval z Hranic sedmadvacetiletý Karel Singer a velice rychle se prosadil. Nejdříve si na přelomu let 1892 - 1893 pronajal od Šimona Frische jeho palírnu a záhy podnik rovnou koupil. To se stalo, jak již bylo řečeno, roku 1895.

Přes veškeré úspěchy však Jelínkův podnik nemohl zatím konkurovat palírně ve Štěpské ulici opírající se o staletou tradici a od roku 1895 také o osobu mladého průbojného majitele. Karel Singer úspěšně rozšiřoval výrobu, takže již roku 1902 bylo v závodě přistavěno patro, v roce 1913 došlo ke zřízení nové destilace. Značka "První vizovická pálenice Karla Singra" brzy šířila věhlas valašské slivovice a borovičky daleko za hranice Moravy. V roce 1904 byl firma poctěna státní cenou ministerstev obchodu a zemědělství a v roce 1910 medailí na výstavě v Paříži.

V letech první republiky procházela poměrně nejklidnějším vývojem První vizovická pálenice Karla Singra. Svými výrobky, mezi nimiž dominovala vyhlášená zlatá slivovice, si získala oblibu po celém Československu, od roku 1920 se ve výrobním sortimentu objevily také likéry. Rozšířit podnik se podařilo po roce 1926, kdy K. Singer koupil od barona Stillfrieda pozemek naproti palírny a postavil na něm obytný dům se skladem a kvasírnou (čp. 382). Do vedení firmy se začali prosazovat synové Arnošt a Bedřich.

Přes nesporné úspěchy Rudolfa Jelínka zůstala největší firmou ve 30. letech První vizovická pálenice Karla Singera. Její zakladatel ji vedl za pomoci nadaných synů: Bedřich byl společníkem a měl na starosti velkoobchod, Arnošt byl prokuristou. Roku 1932 získal Singer licenci na výrobu francouzského brandy Napoleon a po Jelínkově vzoru zahájil produkci košer destilátů pro export.

Druhá světová válka zasáhla vizovické palírníky krutým způsobem. Rodiny Jelínků a Singrů byly židovské a tak jim hrozilo velké nebezpečí. Bedřichu Singerovi se podařilo utéci těsně před okupací, na nějaký čas odjel do USA i Rudolf Jelínek, ale vrátil se. V omezených podmínkách pracovaly palírny ještě rok, ale v roce 1940 byly na ně jako na židovský majetek uvaleny nucené správy. Karel Singer byl přinucen roku 1941 prodat firmu sudetským Němcům bratřím Pfeifferům a téhož roku "koupil" palírnu Rudolfa Jelínka zavilý nacista Ernst Gabriel. O firmu Zikmunda Jelínka synové takový zájem nebyl, takže zůstala celou válku pod nucenou správou.

Hospodaření nových majitelů firmám rozhodně neprospělo. E. Gabriel neměl zdaleka schopnosti R. Jelínka a diletantské počínání bratří Pfeifferů přivedlo Singerův závod během dvou let na pokraj krachu.

Daleko horší osud však potkal rodiny Jelínků a Singerů. Vladimír Jelínek zahynul ve Flossenbürgu, ostatní členové rodin včetně malých dětí byli povražděni v plynových komorách Osvětimi. Zachránit se podařilo jen oběma synům Rudolfa Jelínka - Zdeňkovi a Jiřímu. Starší Zdeněk se za války ukrýval a zapojil se do odboje, Jiří přežil peklo vyhlazovacích táborů.

Řízení Singerovy palírny se po osvobození za složitých podmínek ujal předválečný prokurista Josef Weinstein, na podzim 1946 byl podnik restituován poslednímu majiteli Bedřichovi Singerovi, který se vrátil z jihoamerického exilu. B. Singer ihned zahájil přípravy k nákupu pozemků poblíž Razova, kam hodlal přemístit výrobu ze stísněného závodu ve Štěpské ulici.

Komunistický převrat v únoru 1948 však všechny plány zhatil. Už 28. února byla na palírny uvalena národní správa a v dubnu 1948 byly podniky znárodněny. B. Singer se vrátil do Chile, kam už jednou prchal před nacisty

Ještě v roce 1948 byly vizovické palírny začleněny do národního podniku Moravské lihovary a octárny a Brno. Během následujících let se v rámci častých reorganizací přesouvaly od jednoho národního podniku ke druhému - teprve roku 1966 se ustálila konečná podoba: Vizovice fungovaly jako závod číslo 6 národního podniku Slovácké konzervárny Uherské Hradiště. Výroba pro domácí trh byla jen omezená a probíhala v závodě ve Štěpské ulici (bývalý Singer). Výroba v tomto provozu byla zastavena roku 1974 a budovy sloužily potom jako sklady.